Mám tady svůj příběh, jak jsem založil rodinu. Nebyla to snadná cesta, ale o to víc si vše vychutnávám, a o tom to vlastně celé je.

Bylo mi, tuším, něco málo přes 36 let, když jsem se svou přítelkyní Veronikou rozhodl, že si pořídíme miminko a náš dlouholetý vztah (asi 10letý – jsem držák co?!) posuneme někam dál. Vždy jsem si myslel, že párkrát na to „skočíme“ a bude. Už po prvním pokusu jsem v hlavě probíral, jak to všechno asi bude.

Jenže pozitivní výsledek se stále neukázal. Vždy jsme oba dva smutně koukali na jednu čárku na těhotenském testu a řekli si „první vyhrání z kapsy vyhání“. Když ale toto trvalo už asi 3. rok, začal jsem trochu pochybovat, ale nic si nepřiznával.

Po asi 5 měsíčním nátlaku mé přítelkyně jsme situaci začali řešit. První, co bylo na ráně, bylo, že nejsem plodný – a šel jsem na testy plodnosti. 

Musím přiznat, že bych si život bez mých vlastních dětí asi nedokázal představit. I v domě, který už byl rozestavěný, se počítalo s dvěma dětskými pokoji.

Přátelé – jít na tzv. spermiogram je pro chlapa asi největší psychické vypětí, co jsem v životě zažil – to čekání na výsledek, jestli jsem plodný nebo ne, tady asi probírat nemusím. No hrůza, co vám budu říkat. Ale čekání a všechno to trauma se vyplatilo, v dobré obrátilo a velmi nás posílilo.

Větu: „Jste plodný a můžete mít děti,“ si pamatuji dodnes. Když nebyla chyba ve mně, začali jsme hledat u partnerky. Dnes už je ta medicína tak vpředu, že jsme ani jeden nepochyboval, že to vyjde. Pravda, museli jsme si nechat pomoci, ale vytoužený výsledek přišel.

Bylo ráno 15. 10. 2015 (mimochodem, moje šťastné číslo je 5). Vysílal jsem už od 6 hodin za mé kolegy Leoše a Patrika na Evropě 2. Měl jsem výbornou náladu, všechno „svingovalo“ a najednou mi přišla SMS: „Ahoj, budeme rodiče.“ 

A k tomu fotka 3 těhotenských testů – každý od jiné firmy – Verča jednomu nevěřila. Pocit, který jsem měl, byl neuvěřitelný, přeji ho zažít každému – k tomu jsem začal plakat. Okamžitě jsem chtěl obejmout svoji Verču, ale nešlo to – musel jsem vysílat až do 12 hodin. Navíc, jsem na sobě nesměl nechat nic znát, protože vše bylo teprve na začátku a my nechtěli nic zakřiknout.

Ale moje kolegyně Markéta (zprávařka) najednou vyhrkla otázku:
„Co je Cejny? Ty pláčeš, stalo se něco?“
Musel jsem lhát, nemohl jsem nic zakřiknout a tak jsem odpověděl:
„Víš, včera byl hodně bujarý večírek a tak mi je pěkně šoufl.“ 
Ona: „No, vypadáš strašně!“

Vím, lhát se nemá, ale tato lež se prý odpouští. :)

A tak si společně s přítelkyní Veronikou užíváme našeho „lumpa“ už od začátku a musím říci, že je to BOŽÍ POCIT, doporučuji všem a to není ještě na světě.