Už několik let jsem chtěl holčičku. Holčička prý více tíhne k tatínkovi, a tak moje volba byla jasná...

Jenže jednoho dne mi kamarád říká: „Prosím tě Pavle, ty takový znalý hokejista, potřebuji k vánocům vybrat hokejku a brusle, pro mého syna.“

V tom mi to došlo - nemůžu mít holčičku, ale kluka. Holčičce bych nikdy hokejku koupit nemohl. A tak jsem se od té doby „modlil, aby to byl kluk“, pokračovatel rodu Cejnarů.

Následující týden jsem šel natěšený se svojí Verčou na ultrazvuk, od kterého jsem očekával, že budu vědět pravdu, ale opak byl pravdou.

Miminko vůůůbec nespolupracovalo, ba naopak špulilo na nás svoje česnečky a podle nich poznáte prd. J

Hold jsem musel počkat do další návštěvy. Mezi tím jsem se dozvěděl od mých kamarádek, které mají termín až po nás, že už pohlaví miminka znají a to mě vyhecovalo ještě víc.

Bylo pondělí, já ráno odjel z domu na vysílání do Evropy 2 a celou dobu myslel, abych se odpoledne už konečně dozvěděl, jestli čekáme holčičku nebo kluka. Pořád jsem si polohlasem říkal: „kluk, musí to být kluk“ – dokonce jsem to nechtěně řekl i do vysílání.

Na hodinkách bylo 14:30 a nastala hodina pravdy. Opět jsem byl ve známé ordinaci a říkal paní doktorce:
 „Dnes už mi musíte říct pohlaví miminka, nebo to už vážně nevydržím.“
Paní doktorka souhlasně kývla a šla na věc. Verunce namazala bříško a zapnula svůj přístroj.
Říká mi: „Podívejte, tady má krásnou hlavičku.“
V tom já ji přeruším a říkám: „Paní doktorko – zajeďte níž, hlavička mě dnes nezajímá,“ a můj tep se stále zvyšoval.

Po chvíli – bylo asi 30 vteřin ticho a doktorka říká: ,,Už to vidím,“ a já stále: „Co a kde?“ – já viděl jen mazanici.
Najednou se obraz zaostřil a já viděl zcela jasně – a křičím na celou ordinaci:
„Pytlík, kulky!!! – vidím to! Matěěěěěěěj kluk to budeeeeee!!!“ 

Najednou slyším z čekárny potlesk, mně se ulevilo, dal jsem pusu doktorce i Verunce a tak jsem se dozvěděl, že budu táta syna Matěje Cejnara!