Navazuji na předchozí dva blogy a pokračuji v líčení porodu Matěje Cejnara!

… v 14:30 přichází doktor a ptá se Verunky (to už stahy byly dost hustý) zda bude chtít něco na utišení bolesti – tuším Epidural, ale po konzultaci s ním, Veru řekla, že to dá bez něj.

To už opravdu pláču, nevím jestli štěstím, nervozitou, nebo tím, jak začínám být na svoji přítelkyni pyšnější ještě víc. No už bulím, i když tento blog píšu ale zpět k porodu.

Teď už jsem moc čas ani nevnímal, mohlo být lehce po 15 hodině, kdy už stahy byly fakt HUSTÝ, je to strašný, když jste před svoji ženou, vnímáte, jak jí to musí neuvěřitelně bolet a nemůžete nic udělat. Říkám si, kdybych mohl část bolesti vzít na sebe …. Ale nejde to. Snažím se komunikovat, trochu vše odlehčit humorem, říkám Veru, klidně mi umačkej ruku. Navíc nechci na sobě dát najevo pláč, ale nejde to – stále vše sílilo.

Bylo asi 15:35 nevím přesně, kdy jsem už požádal pana doktora, zda by mohl být s námi, protože byl jsem ze všeho vyšinutý a bál se, aby se Verunce nebo miminku nic nestalo. Tento stísněný pocit, jsem ještě nikdy necítil.

Stahy stále sílí a najednou nevím ani v kolik začala cílová rovinka.

Přišlo k nám několik specialistů a Matěj byl už jen kousek od narození. Veru špatně tlačila, vždy se dobře nadechla, ale při tlačení vydechla a to je špatně. Musel jsem se jí ujat a dýchat s ní, bylo to něco neuvěřitelného.

Dýcháme spolu a oba dva si přejeme ať už je vše za námi – strašně krásný pocit, zároveň dost vysilující. Vždy čekáme na stah a pak tlačíme, stále dokola.

Bylo cca 15:57 opět tlačíme a najednou vidím hlavičku a říkám Veru, "je tady!" – ale najednou hlavička zajela zpět do bříška a já říkám Veru už mohl být tady, pojďme, teď to dáme. Už pláčeme oba dva dojetím.

16:02 začal stah, tlačíme s Verunkou poprvé, ihned podruhé, hecuji Veru pojďme potřetí – opět vidím hlavičku – Veru ještě jednou pojď – sestřička tlačí na břicho, ja u Verči hlavy a pan doktor připravený.

Do dnes vidím, jak se Veru (teď už brečím, jak Vám to píšu) hecnula a zatlačila počtvrté a najednou Matěj byl venku.

Koukám, byl celý modrý, nedýchal a vypadal jak „králík“ ale po odstřižení pupeční šňůry ho pan doktor plácnul po zadečku a nás prďola se poprvé nadechnul a začal brečet.

Všem přeji ten pocit toto vše zažít, protože to pro mě byl ten nejkrásnější  a nejhlubší životní zážitek!!!!!!

 

Příště Vám napíšu co bylo pak dál ….. a proč by si žádný tatínek neměl nechat porod ujít! ;)